I když to zdánlivě vypadá, že spolu nesouvisíme, tak máme hodně společného

Jen mrtvé ryby plavou s proudem, hlásá jedno tvrzení. Anebo jinak: všichni jsme stejní, jen někteří lidé „jinačí“. A jakousi oslavou jinakosti, odlišnosti, možná i obyčejné trudomyslnosti se stal autorský večer básníka a písničkáře Jiřího Háska Krchovského a hudebnice a „sloupkařky“ Evy Turnové. Jejich čtení se neslo v duchu, že „čítačka“ nemusí být jízda vtipnou kaší…

J. H. Krchovský se typickým ponurým a svíravým přednesem „dorecitoval“ svými verši až do současných dní. Za necelou půlhodinu se s diváky rozloučil a vyklidil pole své kolegyni z „androše“.

Eva Turnovská se díky svým sloupkům Turnový háj od září stala jednou z nových autorů glos na Českém rozhlase Plus. A její první příspěvek přinesl reflexi z premiéry filmu o posledních měsících života Jana Palacha.

„Vzpomínám, jak jsme byli před lety s kapelou Plastic People na Taiwanu; měli tam tenkrát před volbami, vnímali nás jako vyslance svobody. Já jsem v záchvatu prostořekosti na konferenci utrousila, že Češi nejsou národ odvážlivců, a když se najde hrstka lidí, kterým jde vážně o svobodu, je to skoro zázrak, ale pak to stojí za to. Byla jsem vlastně šťastná, že jsem takovými lidmi obklopená,“ naspala ve svém sloupku.

„Dnes je kapela rozdělená na dvě půlky, které se hádají o značku, a tím se podstata a vnitřní náboj tohohle seskupení pro mě úplně vytratily. Jakej by byl asi dneska Palach? Udržel by si svou buddhistickou nepoddajnost za všech okolností, anebo by se taky nechal zpíárovat?“ zkoumá tlak doby, které člověk nikdy neuhne.