„...nepodlehnout klamným imperativům moderního světa...“
Karel Zlín se narodil v roce 1937 ve Zlíně jako Karel Machálek. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. Věnuje se malbě, kresbě, sochařině, filmovým plakátům, knižním obálkám a ilustracím. A píše básně i prózu. Řada jeho sbírek je stále nevydánna.
Od roku 1976 žije ve Francii, kde mimo jiné i překládá z francouzštiny a italštiny. Vydal sbírky básní a drobné prózy, například Hledán (1969), Poesie (1996), V kraji oxymoronu (2003), Nedaleko pyramid (2008) a Oblaka naší nepřítomnosti (2011). V roce 2010 vyšla monografie věnovaná jeho výtvarné práci.
Brněnské nakladatelství Host mu vydalo sbírku V kraji Oxymoronu. A uvedlo ji je anotací: „Nová sbírka básní v próze originálně navazuje na odkaz modernistických proudů (literárních i výtvarných), a to s ohledem spíše na zahraniční než český kontext, což ji činí velmi zajímavou v záplavě „lyrismu“ místní prove-nience. V knize najdeme řadu rafinovaných odkazů ale i svébytné „mytologické“ krajiny autorova niterného světa. Knihu rovnomocně doprovázejí autorovy kresby.“
„Svět prochází velkými změnami. Mé odkazy na pamětihodná centra civilizace nechtějí být nostalgickým voláním po minulosti. Chci prostřednictvím evokace univerzální Paměti připomenout, že pouze naše schopnost nezapomínat nám umožní nepodlehnout klamným imperativům moderního světa spokojujícího se s lživými argumenty politicky korektní propagandy, světa, jenž je bez tajemství, které bylo vždy hnací silou každého úsilí po vzepětí,“ vyznal se v jednom rozhovoru.
„Literatura a výtvarné umění: tyto dvě zdánlivě odlišné disciplíny, pokud jde o mou činnost, se vzájemně překrývají. Možná proto, že jsem se velmi brzy - už v době svého dětství a dospívání - snažil praktikovat obě tyto disciplíny téměř vždy současně, jejich specifické formální problémy nakonec pro mne ztratily hranice, což mi umožňuje volně přecházet od první ke druhé, aniž by mi odlišnost pracovního přístupu kladla neřešitelný problém. Volba výrazové formy, literatura nebo výtvarné umění, je nakonec určována specificitou námětu,“ propíradel v rozhovoru s Jiřím Pelánem.
Popsal v něm také hořký osud umělců v této zemi. „Český národ měl vždy velmi problematický vztah k těm, kteří pracují v oblasti kultury. Už ani není třeba připomínat historii české emigrace. Kupka, Šíma, Toyen, Blatný a mnozí ostatní prošli hořkou zkušeností „zavržených“, kteří museli za svůj odchod draze platit. Jedno je jisté: umělecké dílo by nemělo být politizováno. Umělecké dílo by se nemělo stávat obětí ideologických manévrů, nemělo by být manipulováno skupinovými zájmy....“
