Nevěřit nikomu nad třicet? – to dneska platí spíš opačně...

Adam Borzič se narodil v roce 1978. Básník, překladatel, publicista a terapeut je od roku 2013 šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar.

Studoval teologii a absolvoval psychoterapuetický výcvik. Jeho básně byly přeloženy do angličtiny, chorvatštiny, rumunštiny a polštiny. Za básnickou sbírku Počasí v Evropě byl nominován na Magnesii Literu 2014.

Debutoval básnickou sbírkou Fantasía (s Kamilem Bouškou a Petrem Řehákem, 2008), následovaly tituly Rozevírání (2011), Počasí v Evropě (2013) a Orfické linie (2015). 

„Začal jsem je psát, když mi bylo asi šestnáct. Jeli jsme v prváku do Anglie na takový ten porevoluční výlet. Když jsme pluli trajektem přes Atlantik, strhla se velká bouře a já jsem začal psát, strašně pateticky, báseň ve stylu: „hrot pronikl mé srdce a všude samá krev“, protože, co se pamatuji, četl jsem tenkrát nějaké dekadenty," uvedl v rozhovoru pro časopis Host.

V rozhovoru popsal i básnivě mladickou "nenasytnost“ a touhu po publikování za každou cenu. „Díky tomu, že dělám v Tvaru, vidím, jak moc chtějí mladí básníci publikovat. Já jsem první sbírku vydal ve třiceti a myslím, že to je dobře, protože tomu předcházely roky, kdy jsme si verše četli navzájem a přednášeli je kamarádům, přemýšleli jsme, psali a diskutovali. A vlastně jsme si nemysleli, že každý canc musí být hned publikovaný.“

S Borzičem je spojené i téma angažovanosti ve verších. „Poezie devadesátých let je určitým způsobem rezervovaná vůči světu, vůči skutečnosti. A pro nás bylo podstatné to „angažovat se“ ve smyslu „mít účast“, trochu s tím světem trpět, milovat s ním, vnímat jeho krásu i bolest. Potom to ale začali nějakým způsobem zpracovávat kritici v čele s Karlem Pioreckým. Zdálo se mi důležité to podpořit, protože mi to připadalo jako něco, co trochu otevírá prostor české poezie. Na druhou stranu jsem v té době také napsal do Tvaru článek „Otazníky nad angažovanou poezií“, kde jsem se k té konkrétní angažované poezii vyslovil vlastně dost ambivalentně, protože, upřímně řečeno, mě vlastně nic z toho, co vzniklo jako angažované, nenadchlo.“

V rozhovoru padlo i jméno Milana Kozelky. „Vždycky jsem podléhal jakési Kozelkově auře a myslím si, že něco z jeho díla by mohlo přežít. Kupodivu jsou to spíše ty polohy, kde je vlastně lyrický a navazuje na jistou beatnickou jemnost. Tam, kde byl explicitně politický a cpal do svých textů ty Kalousky, Klause a Schwarzenbergy, vlastně nikdo za pár let nebude vědět, o co jde.“