Radek Fridrich: Ddobrá báseň se od básně nejlepší liší zejména osobou vybírajícího
Radek Fridrich se narodil v roce 1968 a v umění mu patří role básníka, editora a výtvarného autodidakta. Živí se jako pedagog, žije v Děčíně a píše verše o severních Čechách a mračných Sudetech.
V roce 1996 debutoval sbírkou PRA, následovaly knihy veršů v nakladatelství Host: V zahradě Bredovských (1999). Molchloch (2004), Žibřid (2006) a Krooa krooa (2011) – za níž získal v roce 2012 cenu Magnesia Litera za poezii – a dvoujazyčné Nebožky/Selige (česko-německy, překlad J. Krötzsch, Perplex, Opava 2011). Jeho básně byly přeloženy do řady cizích jazyků. Loni byl porotcem Magnesii Litery za poezii. K jeho posledním knihám patří kniha fónických básní Ptačí řečí (Dybbuk, Praha 2017) a překlad Crôa Crôa (francouzsky, Revue K, Paříž 2017).
Radek Fridrich je spolu s Danem Jedličkou novým supervizorem ročenky Nejlepší české básně. „S nimi vstupuje antologie, která posledních deset let provokovala básníky a čtenáře se snažila zavést do světa poezie, do druhé dekády. Nakonec měl tedy pravdu publicista Karel Škrabal, který konstatoval: „Pokud budou Nejlepší české básně umírat tak dlouho, jak o umírání píše ve svých básních J. H. Krchovský, nemusíme se o ně bát!“ napsaly „Nejlepší české básně“ na Facebook.
„Jedenáctá reinkarnace svazku se jako již tradičně pokusí zapředstírat výběr z toho nejzajímavějšího, co se v naší poezii v uplynulém roce objevilo ve sbírkách, v časopisech i na internetu. Jako editoři si bolestně uvědomujeme, že dobrá báseň se od básně nejlepší liší zejména osobou vybírajícího; ke svěřenému úkolu tedy přistupujeme se zdravou praktičností a uměřeným optimismem,“ vzkazují Radek Fridrich a Dan Jedlička.
„Sám jsem se chtěl jako trošku ošklivej pták vznášet nad krajinou severních Čech a sdělit příběhy, které jsem ve skalách našel nebo i vytvářel,“ řekl v jednom rozhovoru pro Deník.
„Myslím si, že básník má ručit za své texty i svým hlasem, celou svou bytostí,“ říká, „takže nemám problém si stoupnout před lidi a recitovat. Ano, jsou to léta cviku, jestliže chceš někoho učit, musíš ho nejprve zaujmout, dvaadvacet let kantorské praxe musí být někde poznat,“ poznamenal zase pro časopis UNI.
