Milan Děžinský: Mám hotový příběh, ale výraz hledám hodně dlouho

„O tomto publiku panují velmi velmi příjemné zvěsti. Dokonce se říká, že sem nechodí publikum na básníky, ale básníci se sem chodí podívat na publikum. Takže já doufám, že spolu strávíme příjemnou intimní chvilku,“ těšil se z brněnského vystoupení na Měsíci autorského čtení v roce 2013 básník a překladatel Milan Děžinský.

Děžinský jako první laureát získal Cenu Václava Buriana za poezii v roce 2016, před nedávnem vyšla jeho nejnovější básnická sbírka Obcházení ostrova (2017).

Četl z předchozí sbírky s názvem Tajný život (2012). Uvedl, že v jeho básních často figuruje dálnice D8, po které jezdí z Roudnice nad Labem do práce do Prahy. Báseň „Rajčata“ věnoval vegetariánům.

O básni „Pelechov“ sdělil divákům: „Je reflexí mého zážitku dopravní nehody, která mohla skončit mnohem hůř, než skončila. Naštěstí se to jaksi stalo tak, že jsem to všechno přežil. A myslím si, že si takový zážitek zaslouží báseň,“ navrhoval publiku.

Většinu textů píše Děžinský podle vlastních slov dlouze a bolestivě. „Nejsem spontánní typ. Vždycky jsem záviděl těm básníkům, kteří si sednou a napíšou první verš – jak se říká ‚od Boha‘ – a pak už to jede samo. U mě to funguje jinak. Mám hotový příběh, ale výraz hledám hodně dlouho.“

Projekce básní

Během besedy nechal Milan Děžinský na plátně za sebou promítat texty svých básní. „Pokusím se trošičku narušit tu efemérnost toho čtení, tu unikavost toho zaslechnutého nebo uniknuvšího zvuku. Můžete si za mnou přečíst, co jste vlastně slyšeli nebo neslyšeli.“

„Prozaici, kteří píší prozaické texty, tak tam je zásadní to, co tam je. A v poezii je vlastně zásadní to, co tam není. To ticho. Ty mezery. Ten rámec, který to obklopuje. To prázdno,“ mínil Děžinský.

„Tahle básnická sbírka byla napsána na jednu jedinou píseň, kterou jsem si pouštěl pořád dokola. Měla v sobě ten rytmus, který jsem potřeboval, takže jsem si ji pustil jako metronom, jako takovou berličku,“ prozradil. „Já vim, že se to neřiká, takové nakukování do kuchyně to možná trochu zbavuje toho mystéria, ale básníci si pomáhají různými věcmi,“ dodal.

„Rychlosti je hodně, tím si jako žijeme. A ta nehybnost je právě to utkvění toho textu. Proto třeba já miluju texty a myslím, že vy všichni, co máte rádi texty, chápete, o čem teďka mluvím,“ naznačil.

Autor mluvil i o vztahu k ženám: „To je samozřejmě absolutně nevysychající téma. Myslím si, že pro většinu, aspoň pro devadesát šest procent básníků je tahleta záležitost docela zásadní. A pokud říkají, že není, tak jim nevěřím,“ poznamenal.

„Nemůže nám bejt jedno, co se kolem nás děje. Pokud si myslíme, že žijeme ve slonovinové věži, tak nežijeme,“ řekl Děžinský, který se politicky angažuje ve svém městě, ale poeticko-politickou dualitu nepociťuje. „Zvu vás do Roudnice nad Labem. Myslím, že pro pochopení těch básní je to místo velmi důležité,“ prohlásil.

Představivost sálu nakonec rozjitřila originální myšlenka: Co kdyby naši vrcholní politici psali básně...