doporučujeme
Poezie7 –
06. 02. 19

Milan Ohnisko: Na stará kolena chci obstát sám před sebou...

Milan Ohnisko se narodil v roce 1965 v Brně. V literatuře se zabydlel jako básník, nakladatelský a časopisecký redaktor, editor a kulturní publicista. Od zániku Petrova v roce 2005 působí jako nakladatelský redaktor na volné noze, spolupracoval s různými nakladatelstvími: Doplněk, Host, Jota, Maťa, Meander, Větrné mlýny), v současné době jsou to nejvíc Argo, Druhé město a Odeon. Jeho publicistiku lze nyní číst vhlavně ve Tvaru.

Vydal řadu básnických knih, naposledy Světlo v ráně (Druhé město, 2016), která získala ocenění Magnesia Litera v kategorii poezie. Knižně vydal rozhvoor s Davidem Kollerem - Who The Fuck Is David Koller? (Druhé město, 2017). Jeho texty zpívá také undergroundová kapela Já jsem poznal... a nově Putrescin z Brna. Žjie v Praze.

Milan Ohnisko nepatří k častým účastníkům autorských čtení. Nicméně v roce 2009 na Měsíci autorského čtení v Brně vystoupil. Vzácně lze na internetu najít také jeho rozhovory, kdy odpovídá v roli básnka. Stalo se to Aktuálně.cz po vydání jeho sbírky Mé erbovní zvíře je strom (Druhé město, 2015).

Padl i dotaz na poetické „klubání“, z něhož se Ohnisko vykloval velkými vzory. „Spouštěčem toho, co už kdesi vskrytu čekalo, byla četba básníků, kteří mně mluvili z duše. V mém dospívání to byli mnozí velikáni: Skácel, Holan, Seifert a Halas například, taky Zahradníček či Březina. Rovněž jsem miloval Egona Bondyho. A vůbec celý český underground i různé písničkáře. Záběr jsem měl dost široký. Nicméně opravdu osudovým se mi stalo až setkání s Wernischovou knížkou Včerejší den,“ vylíčil básník.

V literárním provozu se oHnisko necítí jako ten, kdo by měl mít ve všem úřednické jasno. „Otevřeně řečeno, šuplíky, do nichž mě někdo umisťuje, jsou mi čím dál lhostejnější. To platí o mé tvorbě stejně jako o čemkoli jiném. Na stará kolena chci obstát sám před sebou, ne před druhými. Ti si na tebe vždycky projektují celý svůj soukromý vesmír, který je plný očekávání a představ, jež s tvou cestou nemají nic společného.“

„Jak člověk stárne a přibližuje se k tichu, nějak se holt uklidní. Čím dál jasněji vidí pomíjivost všeho pomíjivého, ale ten smutek – i v básních – je už bez rachejtlí,“ uzavřel onen rozhvoor Ohnisko.