Alice Horáčková: Baví mě nořit se do hloubky lidí... Vydaj svědectví, který mi připadá mimořádný

Je autorkou knihy rozhovorů Vladimíra Čerepková: Beatnická femme fatale (2014) a 7x ve vedlejší úloze (2015), ze které v brněnském divadle Husa na provázku přečetla několik ukázek a doplnila je historkami z průběhu jejich vzniku.

 

Nápad oslovit k rozhovorům sourozence slavných osobností odstartoval po interview s Ivanem Havlem, mladším bratrem Václava Havla. "Je to poměrně osobní výběr. Chtěla jsem, aby ti sourozenci také sami za sebe nějak ručili. Aby to nebyli jenom sourozenci, ale aby měli i nějak výjimečný vlastní život. Těch sedm, co se dostalo do tý knížky, nějakým způsobem inspirovalo mě, obdivuju je," přiznala.

 

"Co je to úspěch? Na ten politický jsem žárlil ze všeho nejmíň. A vliteratuře - je příjemné, když vám vyjde knížka. A já mám tu zvláštní vlastnost, že na mé knížky vychází recenzí málo nebo žádné. Kdežto o těch jeho se hned psalo, citovalo se z nich. Ale to není žárlivost. To je konstatování," citovala Horáčková například z replik Ivana Havla.

 

Zpovídala mezi jinými také Helenu Landovskou, mladší sestru herce Pavla Landovského. "Věřila sem mu na slovo. To by mě nenapadlo, že to jsou prasečí trylky. Tak tomu říkala jeho tehdejší přítelkyně Laďka, skvělá holka. Že ty jeho řeči jsou často podfuky, fabulace, výmysly. A že z těch příhod Pavel vždycky vychází jako vítěz," připomněla další osobnost knihy.

 

Horáčková přiznala, že k paní Heleně měla nejblíž ze všech "respondentů", často se spolu potkávaly. "Pak Helena onemocněla. Ke konci mluvila o tom, že člověk v sobě něco má a jsou určitý okolnosti, který to všechno vyvolaj. Což u ní byla smrt jejího bratra. A ona bohužel potom zemřela. Úžasná ženská," poznamenala publicistka.

 

U jednoho z rozhovorů se musela naučit přestat stydět. Vedla jej s Gyullou Bangou, starším bratrem Radka Bangy alias zpěváka Gipsyho. "Já jsem pomalý typ autora. Na mateřské jsem spokojená, nesedí nade mnou žádnej šéf a můžu psát podle sebe ve svým rytmu. Našla jsem se v té poloze zpovídajícího. Baví mě nořit se do hloubky lidí, který se pomalu otvíraj. Vydaj pak nějaký svědectví, který mi připadá mimořádný," uvedla v debatě po čtení.

 

Došlo i na její povolání novinářky. "Cenzuru jsem nezažila. Cenzura je prostor. Neměla jsem problém přijít s jakýmkoliv tématem, ale problém byl dostat na to dostatečný prostor. Někdy jsem si připadala jako paní na tržišti: Tady jeden příběh Kafky! A věděla jsem detaily, které zaberou u mých šéfů. Takže jsem pak nedostala jedňák, ale třeba troják s fotkou," popsala praxi z novin.

 

V rozhvoru pro Xantypu aztorka prozradila: "Vlastně všechny moje knížky vycházejí z rozhovoru a z pokušení si s tímhle žánrem pohrát, někam ho posunout. Můj velký vzor je v tomto přístupu běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová, která z desítek a stovek rozhovorů tvaruje úžasné příběhy. U mě to opouštění přísné fakticity nastávalo pozvolně, dalo by se říct, že rostlo úměrně tomu, jak jsem si začala víc věřit jako autorka. A výsledkem je román na půdorysu skutečného života."