Jan Němec: Světlo pro mě bylo důležitější než biografické záležitosti

„Z knížky vybírám krátké kapitoly z různých míst, takové chuťovky, ukázky, ale říkal jsem si, že tady je přece jenom zkušenější publikum, které třeba udrží pozornost delší dobu na jednom tématu a jedné lince,“ zvedl Jan Němec brněnským divákům laťku, když při svém autorském večeru v roce 2014 četl z knihy Dějiny světla (2013) o českém fotografovi Františku Drtikolovi.

Za tento román obdržel Cenu Evropské unie za literaturu 2014, Cenu Česká kniha 2014 a byl nominován na Magnesii Literu za prózu a na Cenu Josefa Škvoreckého.

„Jaké je to tykat si s velkým tvůrcem,“ dotkl se divák otázkou netradiční du-formy vypravěče knihy o Drtikolovi. „Já jsem to tak vlastně neprožíval, celou dobu jsem věděl, že to nejsem já. Jenom jsem se tak snažil si hrát s tím čtenářem a tady ten dojem 450 stránek vzbuzovat... Ale je pravda, že ty tři roky, co jsem ho měl v hlavě, tak jsme si nějakým způsobem asi tykali,“ ozřejmil Němec.

Příběhy se opakují

Zazněla také označení beletrizovaný dokument a lyrizovaná próza. „Napětí mezi nějakou dokumentární částí a tím, že ten jazyk je poměrně obrazný, v knížce asi je. Přiznám se, že mě hodně překvapilo, když probíhala redakce té knížky, tak lidé říkali, že to je vlastně lyrický. Já jsem to nevěděl moc. Nebyl to záměr, že bych se rozhodl, že se pokusím napsat to obrazněji, než jsem zvyklý. Takhle je to pro mě vcelku přirozený. Mám rád, když v se knížce zadrhávám o nějaký obrazy. Nebo že to nekonzumuju po odstavcích, ale spíš po větách,“ poznamenal.

Podělil se i o niterné dojmy z průběhu vzniku Dějin světla. „Čím dál víc se to pro mě odehrává na té symbolické rovině. To světlo pro mě nakonec bylo důležitější než nějaké biografické záležitosti. Příběhy se vlastně hrozně opakují, vždycky je to nějaká lidská psychologie a člověka už to nebaví časem.“

„Jsem ten typ autora, který nedokáže od kapitoly odejít, dokud nemá pocit, že je nějakým způsobem hotová. Škrtám tak, že napíšu jednu větu a smažu dvě. Průběžně to klestím,“ uvedl k technické stránce psaní.

A proč vůbec Drtikol? „On byl v mnoha věcech jakoby první a je to takový nečeský osud... Lákalo mě to, protože to zavánělo takovou jakousi lidskou úplností pro mě,“ odhalil. „Já už jsem dneska ve fázi, kdy občas nevím, kde se to tak jako speklo faktografie s fikcí,“ dodal.

Celou zkušenost s Dějinami světla shrnul: „Setkání s Drtikolem bylo příjemný a důležitý v tom, že on kdykoliv se zavřel do toho fotografickýho ateliéru, tak říkal, že je šťastný. Když byl v tom ateliéru jenom s modelkami a tím světlem a vytvořil si svůj svět, byl nejspokojenější. Pro mě bylo důležitý, když jsem tu knížku psal, abych to měl nějak podobně.“