Weronika Gogola. První osobnost nové rubriky „Video měsíce“

Kalendář svazuje čas do potřebných chlívků, ale život občas plyne jiným rytmem, než který odtikávají hodiny. Proto nová rubrika webu MAČ 365.cz – video měsíce – neznamená ukázku toho nejsledovanějšího za kalendářní měsíc.

Ani Měsíc autorského čtení v červenci netrvá přesně měsíc – končí zkraje v srpna ve Lvově, protože autoři startují v Brně a potom se postupně přesouvají do dalších festivalových měst. A každé z nich má svá specifika. Například v Ostravě Michaela Rožnovská natáčela s jednotlivými autory rozhovory. A právě její rozhovor s polskou prozaičkou Weronikou Gogola se stal videem měsíce tohoto webu.

Weronika Gogola bydlí pár let v Bratislavě a s posluchači vedla debatu ve slovenštině – k tzé se dostala přes ukrajinštinu, kterou vystudovala na Jagellonské univerzitě v Krakově. A ze slovenštiny přeložila knihy Maroše Krajňaka a Jána Púčka.

Její debut se jmenuje polsky Po trochu, který vypráví malá holčička. „Rozhodla jsem se, že pokud už chci psát, tak zcela přesně, v poměru jedna ku jedné. Bez autocenzury. Beze strachu. Bez jakýchkoli zábran. Pravda má totiž největší průraznou sílu,“ říká.

„Moje kniha nemá kapitoly, ale má hodiny, protože každá hodina se pojí s nějakou činností,“ vysvětlila prozaička. „Když jsem byla malá, tak jsem chtěla být farářem, protože faráři mají hodně peněz,“ pronesla v debatě. „Pak jsem začala psát. Byly to básně i filmové scénáře, pak jsem překládala, což je také práce s jazykem, řemeslo,“ přiblížila své začátky s literaturou.

„Muži v naší rodině umírají velice brzy, mladí. Můj otec umřel v padesáti letech. Až když umřel, tak jsme si začali vzpomínat na různé zážitky. Vždy říkal, to si zapamatujte, vzpomenete si na to, až tady nebudu,“ líčila autorka.

Svůj příběh zasadila do konce devadesátých let. „Všude probíhala transformace, měnila se společnost. Mí blízcí začali umírat. Zničehonic se začala zjevovat smrt a odchod starých pořádků. V dnešní době je smrt trochu tabu. V dětství to bylo tak, že když někdo na vesnici umřel, jeho rakev zůstávala v domě. Lidé byli spolu.“

Výsledkem toho všeho bylo, že se autorka přestala bát smrti. „Kdysi byla smrt přítomná, dnes se skrývá. Jde mi o ten přístup, je třeba se rozloučit, udělat za něčím odcházejícím to poslední gesto.“