Znáte to? Potkal se Polák, Žid, Ukrajinec a Němec, bylo to ve Lvově...

Lvovský rodák a hrdý obyvatel Haliče, Jurij Vynnyčuk, se narodil v roce 1952 ve Stanislavově, pozdějším Ivano-Frankovsku. Patří k významným ukrajinským spisovatelům současnosti. Vydal řadu knih, píše prózy, sbírá a sepisuje legendy, pověsti, gotické příběhy a svérázné monografie o hospodách, vodce, vaření i čertech.

Za časů vlády SSSR na Ukrajině mystifikoval KGB tím, že vydával svá díla za překlady, přičemž jména autorů si i vymýšlel. A protože byl na Ukrajině nedostatek kvalitní literatury, dostal se i ke čtení v češtině. Do Ukrajinštiny díky tomu přeložil díla Bohumila Hrabala a Ladislava Klímy.

„V dětství jsem často jezdil na Volyň ke Kremenci, do máminy rodné vesnice. Kousek odtamtud ještě žili Češi a já chodil s babičkou k jedné Češce na návštěvy. Když viděla, že mě baví číst, darovala mi několik dětských knížek. Nikdy jsem se žádný slovanský jazyk vysloveně neučil, prostě jsem jen tupě četl a postupně začínal,“ přiznal v jednom rozhovoru.

V románu Tango smrti (2012), který popisuje legendu z janivského koncentračního tábora, spojuje vyprávění o Haliči v meziválečné a válečné době se současností. Podle některých literárních osobností je Jurij Vynnyčuk ukrajinským Umbertem Eccem či Jorge Luis Borgesem.

„A protože surrealistické dílo nejde vysvětlit, tak už k tomu víc nemohu dodat. Ale řeknu vám aspoň, proč to cizí jméno. Ty věci o Emmě vznikaly právě v době, kdy jsem schovával své texty za cizí autory a označoval je za překlady. Při prohlídkách to pomáhalo, protože KGB pak nepovažovala mé psaní za pobuřování. A abych zvýraznil, že jde o překlady, měly postavy mých raných děl často cize znějící jména – tak jako Emma,“ vysvětlil v jiném interview.

Vynnyčuk je v současném literárním provozu na Ukrajině spokojený a vítá především onu „tvůrčí svobodu“. „Problém je v něčem jiném, že totiž na Ukrajině téměř neexistují specializované literární časopisy a tudíž ani kvalitní literární kritika. Ukrajinští spisovatelé často postrádají zpětnou vazbu. Literární kritika je důležitá nejen pro spisovatele samotné, ale pro celý literární proces, patří do literatury a je její nedílnou součástí. Ale u nás chybí,“ řekl spisovatel.

„O Lvově jsem napsal dvě knihy legend, ale vlastně všechna má díla se odehrávají právě tam, třeba i děj románu Tango smrti. Popisuji v něm dobu mezi dvěma světovými válkami na příbězích čtyř lidí – Poláka, Žida, Ukrajince a Němce. Nepopisuji jenom smutné stránky této historie Lvova, jsou tam i veselejší momenty.“