Radka Denemarková: Už dávno se nezabývám zbytečným kavárenským plkáním
Radka Denemarková se narodila v roce 1968 a je známa jako spisovatelka, literární historička, scenáristka, překladatelka a dramaturgyně. Cenu Magnesia Litera vyhrála už třikrát – za prózu, publicistiku a překlad. Vydala třeba monografii Evalda Schorma Sám sobě nepřítelem (1998), v roce 2005 vydala svou prozaickou prvotinu A já pořád kdo to tluče, o rok později román Peníze od Hitlera (Magnesia Litera za nejlepší prózu roku).
Také románová monografie Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla (2008) si vydobyla Magnesii Literu, tu dostala i za překlad Rozhoupaného dechu nositelky Nobelovy ceny Herty Müllerové v roce 2011. Dvojromán Kobold (2011) byl nominován na Cenu Josefa Škvoreckého. V roce 2014 vydala román Příspěvek k dějinám radosti, nominovaný na cenu Česká kniha 2015, a literární předlohu k celovečernímu filmu MY 2.
Nakladatelství Host nyní vydalo její novinku Hodiny z olova inspirovanou autorčinými pobyty v Číně. „Český podnikatel, jeho manželka a dospívající dcera, ruský diplomat, francouzský literát, americká studentka kaligrafie a řada dalších. Krize středního věku, vyhoření nebo puberta. Poutníci a cestovatelé, kteří odjeli do Číny, aby si uklidili v životě, ale jejich svět se dál rozpadá. Něco nenávratně ztrácejí, ale nejsou schopni si svou situaci přiznat,“ popsali vydavatelé její novinku.
Na Hostu si s jí povídali po jejím vystoupení na Měsíci autorského čtení v roce 2015. „Spisovatelka tu není od toho, aby naplňovala něčí očekávání. Spisovatelka nesmí otročit ani čtenářům, ani tradici, ani knihám. Pokud má čtenář po přečtení chuť autorku obejmout, nebo jí nafackovat, je to správně. Ale přece: před lety mě inspirovala jedna situace. V Německu se mě v diskusi zeptal starší pán, kdy budou odškodněni odsunutí Němci. Reagovala jsem otázkou, že by mě spíš zajímalo, kdy budou odškodněny ženy znásilněné vojáky všech armád. Údivná odpověď mě šokovala: vždyť byly jen znásilněné,“ odvětila jim.
Zajímavý názor uvedla v souvislostí s popularitou autorských čtení. „Vypovídá to jen o tom, že doháníme či napodobujeme zavedenou podobu a cirkus literárního života západní Evropy a USA. Autorská čtení v zahraničí a diskuse na univerzitách mi v posledních letech pohltily většinu času, bývají totiž i součástí nakladatelských smluv všude ve světě. Texty jdou tímto světem, podávají mi o něm zpětně zprávu,“ uvedla v Hostu.
V rozhovoru popsala také svůj pocit z popisu „literárních krizí! všeho druhu. „Život dostihne každého. Já osobně se už dávno nezabývám zbytečným kavárenským plkáním. Ani o krizi románu, ani o čisté nebo angažované literatuře, ani o hluboké krizi literární teorie a kritiky. Tyto diskuse považuji za konvenci a přežitek. Život je jinde. Zásadní díla nikdy na nikoho nenavazují, nikoho neponižují, žijí si ve svém vesmíru. Je lhostejné, jestli literární formu nazveme slovem román nebo slovem jiným. Při psaní má smysl pouze snaha o jazyk a je snad zbytečné neustále připomínat, že pokud jazyk jakéhokoliv spisovatele neobstojí, neobstojí ani to, co dotyčný říká.“
