doporučujeme
Upoutávka1 –
24. 05. 18

Pozvánky na Měsíc autorského čtení aneb Každý ročník je originální...

Rodinka si vyrazila na výlet. Možná jsou ze Slovinska, možná z Bruntálu. Jsou to moc milí lidé a slušní, ale jaksi zapomněli na jízdenky. Ještěže je táta známý spisovatel! Ale průvodčí je také nějaký zvláštní… Takový byl scénář upoutávky na Měsíc autorského čtení v roce 2012.
 
Režie se ujal Vladimír Morávek, hudbu složil Petr Hromádka. Hrají: Arnošt Goldflam (průvodčí), Kateřina Jebavá (matka), Jožka Králík (otec), Jan Frey (syn).

A spisovatel Ivan Kraus napsal o MAČi následující řádky:
Autorské čtení je různé. Číst v knihkupectví v pozdní odpolední hodině lidem, kteří se vracejí znaveni z práce, mezi čtenáři pátrajícími po jisté knize není vždy potěšení. Ale je to občas nutné. V zemi, kde vychází kolem šedesáti knih každý den, knihkupec doufá, že takto se na novou knížku alespoň trochu upozorní. Jiné je autorské čtení v Brně. Večer v Divadle Husa na provázku je svým způsobem mls. Pro autora, který tak má možnost oslovit soustředěné publikum, je to pochoutka určitě a pro posluchače, soudě podle návštěv a reakcí, zřejmě také.
Při takovém čtení má psavec jedinečnou možnost setkat se nejen se čtenáři, ale hlavně si ověřit, jestli stromy, které byly pokáceny na jeho dílo, jsou ekologickou škodou, nebo zda se takový čin
dá přece jen trochu omluvit. Proto jezdím do Brna rád.
Ten Měsíc je prostě pozoruhodnost, kterou se Brno může chlubit.
Vzpomínám na jednu návštěvu, kdy jsme přijeli do Brna, kde se zrovna cosi opravovalo či budovalo, a kvůli tomu vznikl labyrint objížděk. Vypadalo to, že se do středu města autem nedostaneme. Ptali jsme se místních, kteří nám složitě vysvětlovali, kudy máme jet a kudy nikoli.
Skoro všichni mluvili o oranžovém kostele a skoro všichni uvažovali, kudy by se dalo jet jindy normálně a proč to teď nejde.
Nakonec jsme se však doptali a na místo šťastně dojeli.
Z toho vyplývá, že autorskému čtení v Brně nelze zabránit žádnou překážkou.
A to je dobře.

A pak o MAČi napsal i Jan Gogola ml.:
Kdy vlastně začíná kniha? Když autora napadne ji psát? Když ji začne psát? Když ji dopíše? Když ji přijme nakladatelství? Když se ocitne v knihkupectví? Když si ji koupí čtenář? Když ji začne čtenář číst? Anebo až poté, co ji čtenář dočte? A nejedná se potom už o konec knihy? Ale končí kniha tím, že se dočte, anebo teprve tehdy začíná? A může se jednat o začátek, když na ni čtenář zároveň s tím, jak ji zavře, zapomene? Není tedy začátkem knihy až situace, kdy čtenář píše její pokračování svým životním pohybem, který je knihou ovlivněný? Životním pohybem, jehož kroky zanechávají stopy, které jako písmena vytváří text? Nezačíná kniha teprve tehdy, když se ze čtenáře stává autor? A kdo je potom autorem? Ten, kdo ji napíše, anebo až ten, kdo ji svým čtením oživuje? Není ostatně každý autor nejprve čtenářem, který musí nejdříve někde něco přečíst, aby měl co psát? A nejsou tedy autory knihy také všichni aktéři životních situací, jejichž byl autor na knize podepsaný součástí? A kde se nachází podstata knihy, jestliže se její smysl s přístupem každého čtenáře-autora proměňuje?
Jak vidno, tak autor, čtenář, kniha ani její podstata neexistují. Respektive neexistují ve formě podstatných jmen, nýbrž v podobě podstatných sloves neboli v podobě určitých situací. Zhmotněním tohoto situačního principu je Měsíc autor‑
ského čtení, kde čte autor knihu, kniha autora, čtenář autora, autor čtenáře, kde čtou všichni organizátory a organizátoři zase hosty a návštěvníky. Již ze čtení programu MAČe vyplývá, že samotný festival je textem, který je psán setkáními a který je projevem toho, že každý literární styl je stylem životním a naopak. A že MAČ je mimo jiné příležitostí uvědomit si, jestli chce člověk žít stylově či nikoliv a nebo jestli chce prožít život v jednom žánru nebo jestli chce prožít životů více.
A jelikož se nyní již dotýkám limitu určeného redakcí pro počet znaků, tak pokračování tohoto textu je na vás. Jestli ovšem pro vás tento text vůbec začal...