doporučujeme
Humanismus1 –
17. 05. 18

Každý diktátor podlehne v boji, který sám rozpoutal, anebo ho zastihne smrt

"Spisovatelské povolání je dosti osamělé, člověk tráví stovky hodin u stolu za počítačem a často kromě své ženy či dětí během dne nezahlédne jinou lidskou bytost, přitom má spoustu neviditelných přátel, své čtenáře," stojí v úvodu webové stránky spisovatele a dramatika Ivana Klímy.

Narodil se v roce 1931 v Praze. Vystudoval češtinu a literární vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působil jako redaktor, později spisovatel z povolání. Patřil k důležitým postavám českého samizdatu 70. a 80. let.

Ivan Klímka je jeden z nejpřekládanějších českých spisovatelů po roce 1989. Národní knihovna mu připisuje přes dvě stě knižních titulů. Jeho sebrané spisy vydává nakladatelství Academia. Zaujal mimo jiné memoáry Moje šílené století (2009, 2010).

Spisovatel píše romány, povídky, rozhlasové a divadelní hry, kníhy pro děti a mládež, činí se rovněž jako publicista a esejista. Debutoval sbírkou povídek Bezvadný den (1960). "Mé knihy jsou přeloženy do třiatřiceti jazyků," říká, "Zrovna předevčírem mi přišlo vyúčtování za vydání Lásky a smetí ve Vietnamu."

"Psal jsem děsné romány od svých šestnácti let, naštěstí nikdy nikomu je nenabízel. První knížka mých povídek vyšla roku 1960," přiznal Měsíci autorského čtení.

"Diktátor zákonitě spíná osud (svého) režimu s vlastním osudem. Ač se jeho zásluhy vydávají za nezpochybnitelné, jeho sláva za nesmrtelnou a idea, jíž sloužil za věčnou pravdu, jednoho dne diktátor podlehne v boji, který sám rozpoutal, anebo ho zastihne ať už přirozená či násilná smrt. A najednou, může se tak stát v malé Dominikánské republice, ve větším Španělsku nebo v obrovském Sovětském svazu, umné dílo diktatury, které vybudoval, se zřítí anebo aspoň začne chátrat," napsal v jednom ze svých textů.

V rozhovoru pro Parlametní listy v roce 2014 uvedl: "Měl jsem jedinou ambici - psát. Všemu, co mě rušilo, jsem se vyhýbal. Proto jsem se i méně účastnil chartistického usilování a později i sametového a následného vření. V devadesátých letech jsem to velmi využil a pořád jen psal. Jsem psavý člověk. Píšu pomalu, ale pořád."