Tlusté romány píši ti, co se chtějí literaturou za každou cenu uživit

Vladimír Balla se těší označení kontroverzní. Tento slovenský autor se narodil v roce 1967 a napsal už desítky knih drobných próz. Například Leptokaria (1996), Gravidita (2000), V mene otca (2011), Oko (2012) a Veľká láska (2015). Právě Velká láska je novinkou vydavatelství Větrné mlýny, které dvě novely vydává právě teď v češtině.

„Balla je těžko zařaditelný. Kombinací nízkých témat tělesna, hrdinů z různých vrstev sociálního dna a přesahu připomene Bukowského,“ píše v doslovu nového vydání prozaička Bianco Bellová.

Česky mu vyšel výběr z povídek Naživu (2008). „Základním a prakticky neměnným stavem hrdinů Ballových povídek je osamělost, která se neztrácí dokonce ani ve vztazích mezi muži a ženami, kdy se mění na tzv. „dvojosamělost“. Postavy se projevují jako krutá a nenávistná individua, zároveň však s poctivou snahou naplno žít, odolat banalitě každodenního přežívání,“ píše se na obálce knihy.

Balla tedy rozhodně nepatří mezi typické spisovatele, kteří poctivě plují mezi obsahem a formou a jejichž knihy mohou mít jakéhokoliv čtenáře. „Nejsem ani pro Boha, ani pro národ, existuji bez hlubších kořenů, na pomezí. Fico lidi, jako jsem já, kdysi nazval duševními bezdomovci. Klobouk dolů, vystihl mě přesně a slibuji, že ho jednou taky stejně přesně vystihnu,“ řekl v rozhovoru pro Novinky.cz.

Balla navíc není na honorářích a literatuře fyzicky závislý, protože se živí jako úředník. „V „normálním“ zaměstnání ztrácím čas, který bych mohl věnovat psaní – a právě to je na tom dobré! Ztrácet čas, být z toho frustrovaný, psát jenom narychlo, večer nebo v noci, přes víkend, to člověka nutí být stručný a jít po podstatě. Navíc mám zřídkakdy co říci,“ prozradil v rozhovoru. „Nemám v úmyslu vyrábět tlusté romány, jejichž obsah by se de facto dal vyjádřit v půlstránkové povídce. Tlusté romány musí produkovat ti, co se chtějí literaturou za každou cenu uživit.“

Balla se zastavil i nad psaným a mluveným projevem. „Když mluvím naživo, jenom žasnu, co mi vychází z pusy. Všechno na principu „slovo dalo slovo“. Většinou nemluvím já, ale tréma. A když mi při řeči ještě pomáhá pivo, tak to zase nemluvím já, ale právě jen to pivo. Pivo je totiž velmi dobrý kecal, ale strašně špatný řečník nebo nedej bože myslitel,“ tvrdí autor.