Těch způsobů, jak se uživit psaním a literaturou v širším slova smyslu, je i v Česku hodně
David Zábranský je spisovatel, autor divadelních her a autor společenského, "angažovaného" nebo i velikého "evropského" románu Za Alpami (Větrné mlýny 2017). V jistém smyslu mu zaručí literární nesmrtelnost, protože si jej nejen kritika, ale i čtenáři vykládají různě – tedy správně: každý po svém.
Spisovatelovy postoje jsou prostě nejen pouze originální, leč bytostně "svojské". Před svým vystoupením na Měsíci autorského čtení v roce 2016 pro hostovský h7o například napsal, že předčítání knih před publikem považuje za nesmysl. „Na čtení nechodím, tu aktivitu v podstatě považuji za nesmysl. Poslední dobou jsem dokonce většinu svých čtení trávil tím, že jsem nebohým přítomným vysvětloval, proč jsou tahle čtení nesmysl. Zdálo se mi, že se dobře bavili…“
1 Může se spisovatel v Česku uživit psaním literatury?
Samozřejmě, to by bylo hodně špatné, pokud by nemohl. Může žádat o granty (vyplňovat krásným jazykem žádosti), může psát reklamní slogany, psát dobré a čtené knihy... Těch způsobů, jak se uživit psaním a literaturou v širším slova smyslu, je i v Česku hodně, a když se na věc člověk podívá úplně střízlivě, tak jich asi v minulosti nikdy nebylo víc, pokud tedy nepočítáme píšící šlechtice nebo spisovatele, kteří se přisáli k nějaké Sidonii Nádherné. Stěžovat si by mi prostě v dnešní době přišlo nevkusné, pomatené. Až nám jednou na stolku s notebookem a se samovarem přistane raketa země-země, pak bych začal zvažovat dělání povyku. Pokud mám identifikovat problém, pak to není neuživení se, ale úroveň české literatury jako takové.
2 Potřebuje autor k psaní vědomí, že se jeho dílo dostane mezi lidi, že se bude číst?
Jazyk je principiálně formou komunikace a podle mě by šlo úspěšně rozvinout teorii, že každé psaní v sobě implicitně skrývá právě to vámi zmiňované vědomí, touhu být čten, vyslyšen, osvobozen. Takže... autor to vědomí prostě podle mě vždycky MÁ, i kdyby to mělo být jen úplně slabounké zbožné přání, třebas i podvědomé, a jestli k psaní to vědomí také "potřebuje", čímž vy asi myslíte naději na vydání, to mi v téhle souvislosti přijde vlastně nedůležité. Jakmile se prostě kdokoli chopí klávesnice, v tu chvíli k někomu mluví, chce mluvit.
3 Je psaní komunikace?
Aha, vidíte... Ano. Nenapadá mě nic jiného, čím by psaní mohlo být více, bytostněji než komunikací.
4 Píše autor pro čtenáře, nebo víc pro sebe?
To je vlastně stále ta stejná otázka, jen atakovaná z několika směrů... Samomluva je onemocnění. Člověk je společenský tvor a jeho krásný jazyk mu často slouží ke stejným účelům, k jakým pávům slouží ocasní peří. Tohle roztahování peří je přitom tou nejsprostší úrovní "psaní pro druhé", krom téhle roviny ale do hry vstupují i úrovně mnohem vyšší, jako touha podělit se o své vidění světa či o svá odhalení. Ale asi vím, co myslíte tím "psaním pro sebe", v tomhle případě ale podle mě nejde o nic jiného než o ten nejvypjatější narcismus: autor, který takzvaně píše pro sebe, ve skutečnosti píše pro své klony, které touží vidět tam někde venku... I tohle je ve finále psaní pro druhé.
