doporučujeme
Když je obraz málo(5/8) –
07. 01. 20

Eugen Brikcius: Ty se starej o mou duši, já se postarám o tvé tělo...

Uměním a sny se zabývá básník a filozof, latinsky, anglicky, německy i česky píšící Eugen Brikcius. Autor desítek knížek, například memoárové prózy Můj nejlepší z možných životů (2012) a „sebraného spisu“ A tělo se stalo slovem (2013). A tělesné či smyslné plní jeho poetické konání ducha i rozumem, hlavně však hraje i přehrává a rýsuje odbočky do absurdního humoru.

VZPURNÝ LÍH
A já zvyku přivykl jsem
napájet se špiritusem
přivykl jsem zvyku rád
vypité zas vdechovat

Svůj dluh vůči bytí
splácím notným blitím
Dluh mi vrací úděl zpátky:
tak se sytím svými zvratky

Začínal performancemi v 60. a 70. letech minulého století. Patřila k nim třeba rekonstrukce happeningem Zenónovy aporie Achilleus a želva na Hradčanech před Letohrádkem královny Anny, u dalších už mu pak asistovala Státní bezpečnost. Literárně debutoval v roce 1979 básnickou sbírkou Nuda in cactum (Holou na kaktus) a souborem Circum venit baculum (Chodí pešek okolo).

Své knihy pojmenoval třeba Útěcha z mystifikace (1995), Spanilá jízda a jiné krásné prózy (2003), nebo Z milosti těla (2008). „A tělo se stalo slovem,“ začal v roce 2013 na svém autorském čtení v Brně. „Po nešťastně časovaném vstupu do nového století a tisíciletí... přišla pojmově nešťastná nultá léta,“ rozehrál svou poetickou úvahu.

Brikcius vydal také knihu A tělo se stalo slovem (Větrné mlýny, 2012). Jenže čtení v Brně mělo jiný program: „Když chceš, tak se starej o mou duši," říká v něm autorovými ústy nevěstka Magdalena. „Já se budu starat o tvoje tělo.“ Tak popsal sen o nepřístojném uspokojování. A četl a vyprávěl v kuse přes hodinu a sedm minut.

„Chvílemi se to opticky mění tak, že nezůstal kámen na kameni. Vždy jsem se snažil proniknout za kulisy svého rodného města,“ popisuje v diskuzi měnící se Prahu. „Rodné město se postupně stává macešským,“ zmiňuje svou nucenou emigraci. „Když jsem se vrátil, mé pokusy proniknout za kulisy už nejsou doprovázené onou vehemencí,“ líčí Brikcius.

„Ač je někdy škoda pusy, při rozloučení nad ni není,“ zaveršoval na závěr Brikcius.