Rosa Montero: Psaní je pátrání po smyslu existence

Španělská prozaička a publicistka Rosa Montero okouzlila v roce 2016 na MAČi Brno i Ostravu. „Rosa Montero jako jediný host Měsíce autorského čtení si vyžádala návštěvu Dolní oblasti Vítkovic. Vstala o tři hodiny dříve, aby mohla včas přijet z Wrocławi. Vrátila se naprosto nadšená... Rosa Montero, potetovaná šedesátiletá hipisačka, jejíž texty byly úžasné a patřily k jedněm z nejlépe přijatých českým publikem,“ poznamenal Jan Mlčoch z Ostravské univerzity, který byl moderátorem španělských večerů v „ocelovém“ městě.

Autorka získala řadu novinářských a literárních ocenění a její knihy byly přeloženy do dvaceti jazyků. V tuzemsku jí vyšla autobiografická esejistická kniha Tichý blázen (La loca de la casa – 2003), kterou v roce 2007 vydalo nakladatelství Dauphin.

Rosa Montero vystudovala psychologii a novinářství, píše romány, povídky a eseje. Vydala i rozhovory se známými osobnostmi a žurnalistické texty. Její román Kanibalova dcera sloužil jako scénář filmu mexického režiséra Antonia Serrana: La hija del caníbal (1997). Nechal se strhnout i populární vlnou detektivních příběhů: vymyslela si originální vyšetřovatelku, androida Brunu Husky – její příběhy však zasadila do nedaleké budoucnosti.

Velkou pozornost si získal titul Historie žen (1995), patnáct životopisných esejí, které vyšly v deníku El País. Jde o příběhy žen, jež obětovaly samy sebe, šlechetných, vášnivých i chladných. Je mezi nimi třeba Agatha Christie, Zenobia Camprubí, manželka španělského nobelisty Juana Ramóna Jiméneze, Camille Claudel či sestry Brontëovy. 

Jsem proti sexismu

„Quijotovy větrné mlýny jsou pro mě symbolem imaginárních nepřátel. Život sám o sobě je děsivý, všichni máme nějaké obavy. Spisovatel neustále žije v nejrůznějších obavách. Má strach, že mu dojde inspirace, že nedokončí své dílo, že selže. Musí se od toho oprostit, čelit tomu, aby se stal svobodným a mohl psát. Překonáváním úzkostí jako autoři zrajeme. O tom všem píšu. O smyslu života, o smrti a o tom, jak se jí postavit, o sexu, o touze, o moci, o lásce a pocitu věčnosti, který láska může dát, o druhém člověku. O všem, co nazýváme životem. O tom se snažím psát s humorem a tomu mě naučil Cervantes,“ řekla tuzemským divákům.

Rosa Montero patří k nejčtenějším autorkám ve Španělsku. Narodila se v roce 1951 v Madridu. Po studiu pracovala jako novinářka, od roku 1976 je členkou redakce významného španělského deníku El País. Je považována za představitelku proudu „nové žurnalistiky“, která se nebojí literárních pasáží. Vydala 43 knih a je držitelkou řady ocenění za literaturu i za novinářskou práci.

Chuť psát se u ní probudila v dětství, kdy byla vinou těžké nemoci několik let upoutaná na lůžko. Jsou pro ni charakteristická feministická témata. „Považuji se za feministku, jsem proti sexismu, ale odmítám militantní literaturu. To je potom podvod popírající samotnou její podstatu. Psaní je pro mě pátráním po smyslu existence,“ uvedla spisovatelka.