Čtenáři jsou pochopitelně velmi důležití, ale některé knihy nejsou pro každého
Slezan Petr Čichoň se narodil v roce 1969 v Ostravě, avšak tvoří, žije a pracuje v Brně. Do literatury vstoupil vydáním básnické sbírky Chilia (1995). Na opuštěný ostrov by si nejspíš žádnou knihu nebral...
Potřebuje současná próza a poezie kritiku, nebo stačí čtenáři?
Literatura potřebuje reflexi. Bez ní nemůže dlouhodoběji existovat. Je svým způsobem pokračováním díla a do určité míry také jeho součástí. Kritické myšlení – a to nejen odborníků, ale i čtenářů dílo – oživuje. Kritiku vnímám jako specifické a velmi vzácné umění. Miloš Dvořák kdysi napsal, že „literární kritik je pomocníkem básníka“. Čtenáři jsou pochopitelně velmi důležití, ale některé knihy nejsou pro každého. Když vydal Ladislav Klíma svou slavnou knihu Svět jako vědomí a nic, koupili si ji prý jen dva čtenáři. Jeden z nich byl Otokar Březina.
Považujete autorské čtení za ústrojnou součást spisovatelského povolání, nebo je to něco navíc?
Pro poezii jsou autorská čtení doslova podmínkou toho, aby básníci mohli veřejně působit. Poezie se příliš nečte, ale poslouchá, odpradávna se spíš deklamovala, recitovala i zpívala. Jsem mile překvapen, že se čtení těší velké pozornosti čtenářů, vlastně posluchačů. Pro mne je vystupování zcela zásadní, protože své básně zpívám za doprovodu loutny.
Která národní literatura vás na Měsících autorských čtení nejvíc oslovila?
Oslovili mě spíš výrazní autoři z různých zemí. Například mě zaujal vtipný skotský prozaik David Wishart, který píše detektivní příběhy z doby antiky. Úžasný ukrajinský básník Petro Miďanka, který čte v národní vyšívané košili. MAČ navštívili i celkem slavní autoři, třeba vynikající polský básník Adam Zagajewski, který byl několikrát nominován na Nobelovu cenu.
Může se spisovatel v Česku uživit psaním literatury?
Živit se dá asi i snadněji, než psaním beletrie. Většině autorů se nechce přizpůsobovat poptávce a rezignovat na umělecké hledání a svobodu. Komerční zaměření, které je nutné pro psaní bestselerů, se objevuje častěji ve světové literatuře. Především v USA, kde se literaturou spisovatelé skutečně živí, dokonce v ní podnikají. Mají na to lepší podmínky a obrovský trh. U nás se to daří jen velmi málo autorům. Nadčasové knihy většinou nemívají širospektrární úspěch, jedná se spíš o šťastné výjimky, kdy se vysoká literatura shodne s mediálním vkusem. Prodejně úspěšná tvorba ovšem není vůbec snadná a málokdo ji u nás umí.
Kde hledáte témata vy?
V posledních dvou knihách jsem se zabýval rodným krajem, kontroverzním Hlučínskem, takzvaným Prajzkem. Je to území s pohnutou válečnou historií, lidé z tohoto podivného kouta reality mají dvojí občanství, české i německé. Básnická sbírka Pruské balady / Preussische Baladen vyšla česko-německy a je také mnou nazpívána dvojjazyčně, v knize je přiložené CD. Slezský román se zabývá daným tématem prozaicky. Především tento román vyvolal kritickou pozornost, hlavně proto, že se dívá na druhou světovou válku očima Němců.
Patří angažovaná literatura do umění, nebo je to jen daň za život v určité době?
Inspirované dílo reflektuje často nějaký společenský, někdy i politický fenomén, ovšem hlouběji, metafyzičtěji, řekl bych, že neangažovaně. V tom je jeho síla a nadčasovost. Vyšší literatura bývá velmi křehká a zranitelná, ale má obrovskou výhodu, že může (snad ještě stále) analyzovat také tabuizovaná témata, právě pro svůj hlubinný neangažovaný ponor. Je téměř nutností si stále uvědomovat, jak trefně napsal Roman Ingarden, že „Řím v textu není Římem v Itálii“. Epický (ani lyrický) subjekt prostě není autorem. Především angažovaná literatura (ano, patří do literatury) by měla být vnímána především jako literární dílo. Jinak se vrátíme před rok 1989, kdy byl autor posuzován, ne umělecky, nýbrž ideově. Přineslo to mnoho nepochopení a utrpení. Bohužel se s tímto přístupem setkáváme dost často také v současné české literární kritice. Na druhou stranu je to pochopitelné, člověk, který působí na veřejnosti, se stává projekčním plátnem, nejen ideálů ale i stínů.
