Pavla Horáková se narodila v roce 1974 v Plzni. Vystudovala překladatelství a tlumočnictví a serbistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Překládá z angličtiny a srbštiny (I. Banks, T. Janowitzová, J. Kubert, T. Pynchon, K. Vonnegut, Z. Živković ad.), pracovala jako redaktorka anglického vysílání Českého rozhlasu 7 a jako překladatelka pro Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary.
Napsala tři knihy pro děti (Tajemství Hrobaříků, 2010; Hrobaříci v podzámčí, 2011; Hrobaříci a Hrobaři, 2012), dva dokumentárně laděné tituly (Přišel befel od císaře pána, 2015; Zum Befehl, pane lajtnant, 2018) – a dva romány: Johana (spolu s Z. Dostálovou a A. Scheinostovou, 2018) a Teorie podivnosti (2018).
Za poslední román získala Magnesii Literu 2019 za prózu. „Jsou to úvahy a životní drobnůstky, jako je chuť večer na snídani nebo pohled na hodiny vždy přesně ve 22:23. Mám ráda hrdinky, které se mi nějak podobají. Ale není jich moc, protože literatura po staletí zobrazovala ženy jako okrasné bytosti,“ přiblížila své dílo na Českém rozhlase.
„Život je mnohem zábavnější, když přistoupím na to, že věci mezi nebem a zemí a všelijaké podivné shody náhod nejsou nějaké abnormality, nýbrž zákonitosti. Svět je plný zázraků, a čím méně o tom pochybuju, tím víc jich zažívám. Když přijmu plnou zodpovědnost za to, co se kolem mě děje, cítím se mnohem svobodněji, než když se spokojím s tím, že jsem vržena do světa, na který nemám žádný vliv,“ uvedla v rozhovoru pro Novinky.cz.
V rozhovoru pro Reportéra mimo jiné uvedla: „Slovo věřit pro mě obsahuje element pochyb – věřit se musí něčemu, co není tak úplně jisté. Ráda bych v životě došla právě k takovému vědění, ovšem nikoli nějakému zaslepenému přesvědčení fanatiků. Všechny velké nauky říkají totéž, vlastně si vůbec neodporují. Jejich základní principy jsou podobné, liší se především ty „prováděcí předpisy“, na kterých ovšem lidé nejvíc lpí a o které se nejvíc hádají. Třeba který den má být sváteční, kolika prsty se člověk má křižovat a podobně.“