doporučujeme
Turecko1 –
28. 06. 18

Turecko je země zázraků, ale teď je mi z něj smutno

Oya Baydar je prozaička, esejistka a žijící klasik turecké literatury, ročník narození 1940. Vystudovala sociologii na Istanbulské univerzitě a nastoupila akademickou dráhu.

V šedesátých letech se zapojila do levicového hnutí a stala se výraznou postavou Turecké dělnické strany. Za svou politickou angažovanost byla zatčena a propuštěna z univerzity, poté krátce působila jako redaktorka různých periodik. Po převratu v roce 1980 byla nucena Turecko opustit a dvanáct let žila převážně v Německu, nějaký čas také v Moskvě.

Svůj první román, Allah Çocuklari Unuttu (Bohem zapomenuté děti) napsala již v sedmnácti letech. Se zážitky ze života v exilu a pádem socialismu se vyrovnala v povídkové sbírce Elveda Alyoşa (Sbohem, Aljošo), za niž získala Cenu Yunuse Nadiho.

Nespočet ocenění posbírala také za romány Kedi Mektuplari (Kočičí dopisy), Sicak Külleri Kaldi (Zůstal horký popel) a Erguvan Kapisi (Brána ze zmarliky). Velkou pozornost vzbudila její próza Kayip Söz (Ztracené slovo), tematizující kurdskou otázku.

V roce 2001 založila Tureckou mírovou iniciativu (Turkey Peace Attempt), kde stále působí jako mluvčí. Od svého návratu do Turecka pracuje jako novinářka, publicistka a spisovatelka. „Je velmi důležité, že píšeme tuto historii jako ženy. Zvláště pokud jde o politické otázky, lidé mají tendenci psát historii z pozice moci, a proto nemohou vždycky říkat pravdu,“ říká autorka. 

Velikou roli přitom dává současným románům v Turecku. „Román hraje velmi důležitou roli. Po celém světě v současné době prochází velkou bouří. Román je nejčtenější forma literatury. To se s největší pravděpodobností změní, ale teď to tak je. Každý román, který se nějakým způsobem zabývá politickými nebo sociálními otázkami, je historickým dokumentem. To je důvod, proč mnoho mladých lidí, kteří mají zájem o aktuální věci, si přečte mé romány, protože chtějí vědět více o období, o kterém píšu. Tento zájem bude i nadále existovat,“ myslí si.

Spisovatelka zároveň věří, že se vývoj v Turecku zase otočí směrem k lepšímu. „Před několika lety bych o Turecku mluvila optimističtěji. Ale moje generace bojovala za svobodu a demokracii v Turecku, za ukončení války s Kurdy a za zcela klidnější atmosféru v zemi. Všichni jsme velmi zklamáni a pesimističtí. Je mi smutno a stydím se, že musím mluvit pesimisticky o Turecku,“ přiznává.

„V Turecku, stejně jako ve zbytku světa, je levicové hnutí velmi okrajové a hledá svou vlastní identitu. A současná opozice je stejně vinná za způsob, jakým se země vyvíjí jako vláda. Nekonstruuje se vůbec konstruktivně nad vyřešení kurdské otázky. Ale jak vždycky říkám: Turecko je zemí zázraků. Něco se stane a najednou se změní celá atmosféra.“