Miloš Urban: Když přijde skvělý nápad a pak se ukáže, že se jen opakujete
Miloš Urban se narodil v roce 1967 v Sokolově jako jedno z dvojčat. Od dětství žil v Karlových Varech, za svůj skutečný domov však považuje Doksy v severních Čechách. V současnosti žije v Praze. Část dětství (1975 až 1979) prožil na československé ambasádě v Londýně. V letech 1982–1986 studoval na gymnáziu v Karlových Varech. Poté vystudoval moderní filologii (zaměření na literaturu) na katedrách anglistiky a nordistiky na FF UK v Praze (1986–1992) a absolvoval roční stáž na univerzitě v Oxfordu (1993–1994).
V letech 1992 až 2000 pracoval jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta. Od roku 2001 vykonává stejnou práci v nakladatelství Argo. V první polovině 90. let začal překládat z angličtiny a za překlad Flaubertova papouška (Flaubert’s Parrot) od Juliana Barnese obdržel roku 1996 Cenu Mladé fronty, za překlad románu Navrácená milost (Restoration) od Rose Tremainové dostal rok nato spolu s manželkou Lenkou tvůrčí prémii Obce překladatelů.
Vydal romány: Poslední tečka za Rukopisy, Sedmikostelí, Hastrman, Paměti poslance parlamentu, Stín katedrály, Michaela, Santiniho jazyk, Pole a palisáda, Mrtvý holky, Lord Mord. Jeho knihy byly přeloženy do více než deseti světových jazyků.
V roce 2014 na Měsíc autorského čtení přivezl knihu: Přišla z moře. Přečetl povídku „Ester a rasisti“, která byla zařazená do souboru povídek různých autorů Milionový časy. Povídky pro Adru.
|
Ukázka z Hastrmana Musel jsem se vrátit na hráz, kde na mě bylo odevšad vidět. Světla bylo jak o polednách. Červnová noc předstírala den. A mě uklidnilo, že nejsem sám, kdo vypadl z role. Obrovské kulaté hvězdy se rozpily po obloze a splynuly jedna s druhou, zanechavše mezi sebou jen titěrné černé čtverečky všehomíra. Rybník se třpytil jako oceán pod Jižním křížem a mrtvý strom ležící uprostřed se proměnil v korálový útes. Za ním na druhém břehu někdo stál. Zelený kabát s dlouhými šosy, zvednutým límcem a zlatými knoflíky. Jezdecké kalhoty a holínky ke kolenům, rozepnutá žlutá vesta a rozhalená košile. Z bělostného límce však čouhala protáhlá hlava štiky s velkýma očima a hubou plnou špičatých zoubků. |
„Dneska se Ester do učebny nechtělo. Co když tam bude ten černoch? Co když jede z Kralup, aby se přihlásil na její kurz češtiny pro cizince? Vešla do budovy a pár minut na to do třídy. Studenti tam už byli. Pár se jich jako obvykle opozdilo. Černoch nepřišel. Přesto cítila, že nemůže začít hodinu jako jindy. Seděli a čekali. Dívali se na ni. (...) Samo ji překvapilo, když ze svého místa před tabulí řekla: Víte, měla jsem cestou do práce takový nepříjemný zážitek...“
na festivalu mluvil s diváky o novém vydání knihy Hastrman (ta získala Magnesii Literu za prózu v roce 2002), která se dočkala i filmové verze. „Mám ji nejraději ze svých knih,“ přiznal v besedě. Když psal Hastrmana, zamiloval se do postavy dívky Katynky, když ji tvořil, což mu zkomplikovalo život, protože v ženách, které potkával, hledal Katynku.
„Moje jméno je fikce, asi jsem se měl stát autorem fiktivních příběhů,“ prohodil s tím, že příjmení Urban má po nevlastním otci a narodil se jako Svačina. Má dvojče Martina a je fascinován dvojníky a dvojčaty, což se odráží i v jeho tvorbě.
Prozradil i scénář architektonicko-literárního projektu Urbo Kune: tým architektů vytvořil model fiktivního města a vymyslel jeho funkce. Hlavní město Spojených států evropských čeká na své využití, Urban napsal příběh knihovníka, který přichází do města a odhaluje, co se za jeho zdmi skrývá.
Urban se nerad účastní autorských čtení, protože si uvědomuje nedostatky publikovaných knih. Začínal totiž jako překladatel a vadily mu chyby v původním textu, které se snažil opravovat, proto se stal i autorem. "Člověk vidí, co je za ním a má jednu velkou obavu - aby se neopakoval. Takoví ti přátelé, které třeba ani někdy nechcete mít, když Vás pomlouvají, mluví právě o tom. A člověk by si toho asi neměl všímat, ale já to tak bohužel mám," řekl v rozhovoru pro Deník Referendum.
Tomu opovídal i na otázku, co poradit mladým literátům. "Začínajícím spisovatelům bych především poradil co nejvíc číst, přijít k tomu připraven. Vždycky můžete říct: „A co začínající sochař nebo malíř? Může přijít a začít dělat umění, když neví, co bylo děláno před ním?“ Nemůže. Protože, i když dostane skvělý nápad, tak se ukáže, že jen opakujete to, co už udělal někdo sto let před Vámi. Je důležité přicházet k tomu připraven, vzdělán a být sám k sobě poctivý. To neznamená, že musíte psát pravdy ze svého života, to vůbec ne, ale musíte to udělat tak, abyste byla srozuměna s tím, co děláte, co píšete a musíte si za tím stát. Takže žádné pokusné „nahazování omítky“. Když už, tak pořádně."
