Zbigniew Machej: knížky s básněmi jsou jako vitrínky na brouky – brouci v nich jsou už mrtví

Polský básník, autor veršů pro děti, esejista a překladatel Zbigniew Machej se narodil v roce 1958 v polském Těšíně. Absolvent polonistiky a religionistiky na Jagelonské univerzitě v Krakově v 80. letech spolupracoval s představiteli demokratické opozice a samizdatovými vydavatelstvími. Po roce 1989 působil jako novinář, kulturní manažer a diplomat (Polský institut v Praze, Polský institut v Bratislavě, Mezinárodní visegrádský fond).

Je autorem čtrnácti básnických sbírek: například Smakosze, kochankowie i płatni mordercy (1984), Legendy praskiego metra (1996), Wiersze przeciwko opodatkowaniu poezji (2007), Zima w małym mieście na granicy (2008) a sbírky básní pro děti Przygody przyrody (2008).

Překládá českou, slovenskou a anglickou poezii: Jana Skácela, Ivana Blatného, Ivana Štrpky, Ivana Wernische a Miroslava Holuba, Thomase Trahernea a Johna Clarea. V roce 2017 vydal Pieśni duchowe (Duchovní písně) Georgia Tranoscia, luteránského pastora ze 17. století původem z Těšína, který působil na území dnešního Česka a Slovenska. V poslední době píše hlavně esejisticky laděnou prózu.

Znalost české literatury autora vedla k tomu, že byl ovlivněn českým surrealismem, ale pravda je jinde. „Všechny surrealistické prvky v mých mladistvých textech vyplývaly především z mé četby děl francouzských básníků, zejména Maxe Jacoba. Co se týká české literatury, neovlivnil mě ani tak český surrealismus jako spíše česká groteska. Českou kulturu jsem tehdy poznával díky výborné české kinematografii. Miloval jsem například Zemanovu Ukradenou vzducholoď, Limonádového Joea nebo sci-fi snímek Adéla ještě nevečeřela. Aluze na tyto filmy se objevily dokonce i v mé první básnické sbírce nazvané Smakosze, kochankowie i płatni mordercy vydané v roce 1984. Dnes mi připadá, že už sám název této knihy byl inspirován českou groteskou, tedy žánrem, jenž by měl podle mého názoru být projevem prohloubeného realizmu. Z českých surrealistů na mě nejvíce zapůsobil Zbyněk Havlíček. Jeho básně z dob krvavého stalinismu věrně odrážely tehdejší krutě surrealistickou realitu, která často připomínala noční můru. Nejvíce si však vážím básníka Jiřího Koláře. To on byl pro mě vzorem zodpovědného umělce, umělce, který přináší svědectví bez ohledu na konvence, avantgardy, poetiky a módy. Kolář byl nekompromisní nejen vůči světu, ale také vůči poezii a umění. Především byl ale nekompromisní vůči sobě samému,“ uvedl v rozhovoru v časopise Protimluv.

„Cítil jsem se vždy jako individualista a outsider, dlouho jsem žil v zahraničí, stranou od polského literárního života. Zřídkakdy jsem také publikoval časopisecky. A kromě toho, v současném Polsku je poezie stejně čím dál tím méně čtená a čím dál tím méně respektována. Stala se něčím neužitečným, proto je vytlačována na okraj. V dnešním světě ztratila poezie svůj význam,“ poznamenal k tématu poezie.

Básně v knihách jsou bez čtenářů mrtvé, myslí si básník. „Nerad se držím těch samých forem a stejně tak nerad hraji vážné role. A knížky s básněmi jsou jako vitrínky na brouky – brouci v nich jsou už mrtví. Knihy jsou jako rakve a poezie, to je živý proces – let, lesk… Poezie je projevem ducha, kterého nelze zadržet ani pohřbít do knih. Básně v knihách jsou jako uhašená ohniště. Vytisknutá písmena jsou jako popel. Musíme je rozfoukat, aby znovu vzplála. Proto si nejvíce vážím svých posledních knih, jelikož ten popel v nich je stále ještě teplý, ještě z něj sálá energie. A mimoto, slovy zenových mistrů, popsat realitu slovy je stejně nemožné.“

V rozhovoru popsal i bolestnou současnost zemí bývalého východního bloku. „V současném Polsku se bohužel šíří silné nacionalistické nálady, které mají za následek nárůst xenofobie a šíření primitivného fašizmu a rasizmu. Poláci si neuvědomují, jak velkou katastrofu mohou tato hnutí způsobit a to nejen v rámci Polska, ale také v okolních zemích. Tahle „polskost“ nebo „češství“ jsou opravdu dost nešťastné formy společenského bytí a měly by se konečně zbavit všech negativních, populistických a nacionalistických impulsů. Prvně je nutné být rozumným člověkem, a teprve potom Čechem nebo Polákem. Došlo k tomu, že začínám opravdu vážně uvažovat o emigraci z Polska. Kam? Přemýšlel jsem o České republice, žil jsem tady totiž už 10 let, vlastně proto také pozorně sleduji vše, co se v Česku momentálně děje.“