Luděk Marks a novoroční legenda o nezdolnosti undergroundu
Básník Luděk Marks je dokumentátor archeologických nálezů a tvrdí, že Karel Hynek Mácha to byl underground! Narodil se v roce 1963, generačně padl do druhé vlny českého „podzemí“ a naturelem zase k nevysychajícímu proudu české dekadence.
Jeho verše jsou vzácné jako středověké mince: je zastoupen v antologiích Už na to seru, protože to mám za pár (1985, sestavil Andrej Stankovič), Almanachu básníků pražského undergroundu — 9× Kontra. Byl redaktorem časopisu Vokno, jeho verše zhudebnil David Koller nebo Vladimír Mišík. Naspal sbírky Stín svícnu (1994) a Po hadí kůži (2017).
Krátce po sametové revoluci se Luděk Marks objevil i v Brně, kde Igor Fic a Roman Švanda vraceli k obyčejnému životu časopis Host. Tehdy se zdálo, že básníky a rockery svědomí nic nezastaví. Jenže všechno odchází a cesta se zase vydala za další ohyb.
„Někdy se zdá, že se život zpomaluje, zastavuje, stojí a pomalu začíná couvat zpět. Jen ta pouhá představa, že publikovat reflexivní texty má vůbec smysl, občas úplně chcípla. Řada bezprostředních nápadů prostě zmizela bez odezvy, i ten s knihou. Ještě v devadesátých letech, na konci milénia, měla vyjít moje další sbírka v malém pražském nakladatelství, ale jeho majitel se zabil při autonehodě. Tím byl problém na další roky vyřešen. To je celé,“ popsal Hostu, proč na rozdíl od svých kolegů literátů nevydává jeden titul za druhým.
I underground prožil svou přestavbu. Vítězové byli ti, kdo už neměli oč přijít, skončili v rohu a neměli kam couvat. Až najednou přišla svoboda. A ztratila se jednota… „Byla zvláště patrná ve chvíli, kdy měl někdo průser, vyhodili ho z práce, zavřeli ho, policajti mu vybrali byt. Pravda, dlouho jsem si tohoto pocitu ve svých pražských letech, když jsem chodil na Klamovku, neužíval. Subkultura tohoto typu je ale dodnes živá, samozřejmě je jiná doba a jiná relace k současnému establishmentu. Ale i ten současný opravdu stojí za to. Underground v české tradici putuje ve větších zeměpisných obloucích, asi jako první zemědělci před sedmi tisíci lety. Můj kamarád a kolega z ústeckého muzea, archeolog Luboš Rypka — zpěvák nejen stratigraficky podzemní kapely Typ Skršín — ví, a přejme tomu všichni, že nyní je to Morava, kde se kultuře daří. Zdejší kapelu Invalidní důchod, suplující zde Plastiky, nabodala kudlanka rozhodně ne nábožná; jejich mentální tkáň rozleptal pervitin. A tak by se dalo pokračovat. U nás na severu smutných Čech se rozpadlo vše,“ řekl básník.
