Je potěšením udělat dobrou báseň po týdnu utrpení. Lia Likhokeli
Gruzinská poetka Lia Likhokeli se narodila v roce 1986 v Chevsureti, odlehlé vesničce o padesáti obyvatelích vysoko v gruzínských horách. Začala psát v pětadvaceti letech a je zářící hvězdou současné gruzínské literatury.
Kritici popisují její torbu jako výraznou a originální. „Střízlivými texty prolíná soucit s rozličnými tvory, dokonce i s předměty, a básnířčina osobitá vize i styl vedla k novému trendu oproštěnému od běžných klišé.“
V roce 2013 koupilo nakladatelství Saunje všechny její básně a vydalo je pod názvem Smích deviho ženy. Prvotina znamenala nejprestižnější gruzínskou literární cenu Saba. Za povídky získala autorka dvakrát literární cenu Cero.
„Psát jsem začala v dějství. Pak jsem měla pauzu,“ říká básnířka. „Najednou jsem začala znovu psát a měla jsem hned čtenáře díky Facebooku.“
Nejde však o nijak pracovitou tvůrkyni. „Někdy píšu zřídka, když se něco zvláštního děje. Obvykle je to tak, že se nejprve objeví nějaký nápad, pak se mi dlouho honí hlavou. Jakmile si vymyslím jakési finále, pak je celý text snadno dopsán,“ popsala svou tvůrčí metodu.
Miluje poezii pro její vnitřní rozpoložení. „Pro její psaní neexistuje žádný vnější vliv. Má jedinou funkci - jde o terapii. Skutečnou terapii. Chce to jen číst a třídit, tím se pak vyřeší vše. Důležité je jen mít ten volný čas. Mám spoustu času. A taky málada, ta je také potřebná.“
„Je potěšením udělat dobrou báseň po týdnu utrpení a vnitřních hádek,“ uvedla v jiném rozhovoru. „Psát, být sama. Tak se zbaví všech těch nepotřebných hlasů, pohybu a lidí. Báseň může zrát dlouho, její úryvky mohou být napsány na ulici, v MHD, v práci, ale pak se musí sedět a pracovat...“
