Jerzy Plutowicz: Pouze jedinec může být volný
Jerzy Plutowicz je polský básník a esejista. Píše polsky, ačkoli jeho kořeny jsou východoslovanské. Narodil se totiž v roce 1947 v Bielsku Podlaském na hranici polsko-běloruské. Žije v Białystoku.
Debutoval v roce 1975 básnickou sbírkou Niegdyś to znaczy nigdy (Někdy znamená nikdy). Následovaly sbírky Zasłyszane do końca (Uslyšené do konce), Pusty zegar (Prázdné hodiny), Zapomniana wojna (Zapomenutá válka), výbor Kotlina, kniha esejů Nagle, w świecie (Náhle ve světě) a další. Jeho texty jsou přeloženy do běloruštiny, ukrajinštiny, srbštiny a angličtiny.
Básník zaznamenal příchod nové epochy, která rozvrátila, či otřásla základy tradiční kulturnosti. „Po roce 1970 začala získávat převahu literatura dezintegrace, chaosu, postmoderna či módní pařížský poststruktualismus. Snad jde jen o sezónní záležitost, ale na řece Visle jí obdařili smrtelnou vážností jako absolutní pravdu. Podle ní totiž žádné hodnoty neexistují, včetně pravdy, dobromyslnosti a krásy. Takže co se dá očekávat?“ ptal se v jednom rozhovoru.
Podle autora by měl být básník osaměly, stát stranou, aby nebyl stržen módními tendencemi ve společnosti. „Kdo, ne-li spisovatel, by měl trvat na osamělosti - individualismus vytyčuje a rýsuje hranice svobody. Proto může být pouze jedinec volný. Svobodná země je totiž zárukou osobní svobody jejich občanů,“ vysvětlil.
V rozhovoru zavzpomínal na svého přítele - polského spisovatele, překladatele a písničkáře - Edwarda Stachuruu, hořkého beatníka, který ukončil svůj život sebevraždou. „Sted, jak se mu říkalo, byl nejvíce osamělý muž, kterého jsem potkal. Jako spisovatel nabídl originální, samostatnou vizi světa. S tak složitě propojenými větami a uměním neslýchaného jsme se v současné polské literatuře dosud nesetkal.“
Vyjádřil se také k tvorbě spisovatele, literárního kritika, grafika a malíře Bruno Schulze, kterého v roce 1942 na ulici zastřelil německý voják. "Bruno Schulz patří podle mého názoru k těm tvůrcům, kteří nevyžadují žádnou další přípravu jako jsou historické studie - patří tam i Witkacy, Gombrowicz nebo Czesław Miłosz. Pokud jde o Schulzovu představivost, musím přiznat, že mám potíže s jejím hodnocením. Snad čtenáři, diváci zvenčí, ji vidí jasněji."
Básník popsal také literární současnost Polska s ohledem na své zkušenosti. „Po roce 1989 některé důležité knihy zmizely z knihkupectví, jsou k dispozici pouze na internetu. Navíc mě v mém starém věku zajímá především esej, hlavně ta filozofická. Dnes je také snadnější vydat knihu, než tomu bylo v době Polské lidové republiky - stačí posbírat příslušnou částku peněz, nebo mít štědrého mecenáše, sponzora. Institucionální cenzura neexistuje.“
„Mám dojem, že mě ovládají dvě síly, jako dvě křídla. Někteří ji nazývají doslova dualitou duše. Kolik světla je v nás a kolik temnoty? Pro mě vzniká báseň z otevřenosti k představivosti, tedy z toho, co není jednoduché; otevřenost k představivosti v technickém světě přestala být snadná. A je mi blízká atmosféra surrealismu, její neobvyklá druhová metafora, mimo zdravý rozum – metafora, která je otázkou morálky, ale také záležitostí poetického řemesla a ovládání chaosu,“ popsal svůj poetický recept.
