Jerzy Jarniewicz: Psaní je riziko. Básně jsou bumerangy
Jerzy Jarniewicz - básník, literární kritik, překladatel, redaktor a vysokoškolský profesor – se narodil v roce 1958 a žije v Lodži. Je autorem dvanácti literárních a esejistických knih, například Poslech básní (2006), Od písně k kňučení. Náčrtky amerických básníků (2008), Heaney. Básně na dotek (2012), Slova pohostinství. Náčrtky o literárním překladu (2012), Podslechy a náhledy (2015) a Vše, co potřebujete je láska. Scény ze života kontra kultury (2016).
Vydal třináct sbírek básní, naposledy Prázdné noci (2017, oceněna cenou Silesius Wroclaw), V současné době (2011), Voda na Marsu (2015). Přeložil díla Jamese Joyce, Philipa Rotha a mnoho dalších autorů. Připravil také antologii Šest irských básníků (2012) a Poetky z ostrovů (2015, s Magdou Heydel). Když se ho v jednom rozhovoru ptali na angličtinu, odpověděl: „Elegantní jednoduchost v ní sousedí s nesmírným bohatstvím a různorodostí. Je to Mozart mezi jazyky.“
Debutoval v roce 1984, takže na scéně působí již desítky let. „Poezie nejsou noviny a stává se cenná v průběhu let. Problém je v tom, že se v těch starých nebo mladších básních nepoznávám. Ale ty básně byly napsány a po třiceti letech jsou tam stále… Psaní je riziko. Básně jsou bumerangy, které se vracejí tím rychleji, čím více je odmítají.“
Změny do jeho poezie přinesla jakási „revoluce“ v polské poezii. „Byly to zvláštní, přirozené okolnosti nebo revoluce v polské básni, vůči nešlo zůstat lhostejný. Moje první básně následovaly stopu Nové vlny… Różewicz a Herbert. Ale jejich jazyk, zejména v básních mnoha epigonů, dozrál a byl vyčerpán. Objevily se formace, ve skutečnosti několik formací, odmítajících tyto tradice. Objevil jsem Ameriku, jednu z okolí New Yorku, pak přišli Irové, ti ze severu a někde to ovlivnilo i mé pojetí básně, i když jsem toho nebyl součástí,“ naznačil.
V té době však měl své oblíbené básníky. „Zpočátku to byl Tadeusz Różewicz a možná i Zbigniew Herbert. Pak z nové vlny Barańczak a Krynicki. Ewa Lipska v těch letech byla pro mě důležitou postavou. Později vzpomínám na knihy Zadury a Sommera. Někdo ke mně mluvil velmi zblízka a zároveň v čerstvém, novém a důvěryhodném jazyce. Spatřil jsem jiné možnosti básně,“ popsal autor.
„Opravdu rád přemýšlím o básni jako o něčem, co je pevně zakořeněno tady a teď. Chtěl bych, aby mé básně neporušily své rodné záznamy a neměly by se vztahovat době, ve které vznikají. Nevěřím v nadčasovost básně. Báseň je organismus, který se se mnou mění. Ztrácí svůj původní význam, přestává být čitelný nebo se stává čitelným jinak.“
