doporučujeme
Rozhovor4 –
12. 03. 18

„Tuzemské literatuře chybí intenzivnější pozornost k tomu, co je blízko“

Básník, scenárista, literární historik a vědec, literární redaktor Petr Hruška se narodil 7. června 1964 v Ostravě. Vystudoval VŠB v Ostravě, Filozofickou fakultu OU v Ostravě (1990–1994 česká literatura a literární věda) a doktorát skládal na Masarykově univerzitě prací Poválečný surrealismus a reakce na setrvačnost avantgardního modelu v oficiální poezii.

Jeho badatelskou oblastí je česká poezie po roce 1945. Podílel se na zpracování čtyřsvazkových Dějin české literatury 1945–1989, druhého dílu Slovníku českých spisovatelů od roku 1945, Slovníku českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů 1945–2000 a dvou knižních souborů V souřadnicích volnosti (2008) a V souřadnicích mnohostí (2014). Učí českou literaturu, prošel Hostem, časopisem Obrácená strana měsíce; podílel se na vydávání časopisu Landek.

Spoluorganizuje literární pořady, festivaly a výstavy, vystupoval v kabaretech Jiřího Surůvky. Žije v Ostravě. Jeho žena Yvetta Ellerová je zpěvačka a skladatelka kapel Norská trojka, Complotto. Jeho dvojčetem je literární kritik a teoretik Pavel Hruška. Je otcem dvou dětí.

Chybí, nebo nechybí podle vás tuzemské literatuře slovenští autoři?
Tuzemské literatuře chybí intenzivnější pozornost k tomu, co je blízko, kousek za hranicemi tuzemskosti. Je to zvláštní případ české dalekozrakosti, která ráda upírá pohled do exotických dálek či do krajin, jež byly uznány za "světové", a pomíjí právě to, co je nejblíže – s falešným dojmem, že to, co je blízko, známe přece automaticky a samozřejmě. Takže slovenskou literaturu často přezíravě pomíjíme – ovšemže k vlastní škodě a omezenosti. O to více si vážím MAČe, který Čechy se Slováky ve svém programu bezostyšně míchá a způsobuje tak nejedno překvapení mezi posluchači. Ostraváci, jejichž město leží skoro na hranicích se Slovenskem, konečně mohli zaslechnout přesvědčivý vzkaz takových autorů, jako je Ivan Štrpka, Peter Repka, Marek Vadas, Lucia Piussi, Ján Gavura, Peter Milčák, Erik Jakub Groch, Jana Beňová, Katarína Kucbelová, Balla a další... Připadá mi, že slovenští literáti a literátky mají v sobě často zvláštní klid a důraz, nepanikaří tolik z toho, že jejich díla nečtou desetitisíce lidí a soustředí se více na vnitřní obsah sdělení než na to, jak se zavděčit těm, co na nich požadují snadnou srozumitelnost, zábavu a politické angažmá.

Která národní literatura vás na Měsících autorských čtení nejvíc oslovila?
Neumím si vybrat, v každém ročníku festivalu se objevili nějací autoři, kteří byli ohromující, přičemž jejich dílo většinou ani nebylo do češtiny dosud šíře přeloženo. Ale mám rád i debaty po čtení, pro jejich otevřenost – posluchači se v případě cizinců tolik neobávají, že budou vypadat jako blbci, nevyrábějí okouzlující otázky a ptají se spontánně. Často se pak v odpovědích u různých autorů vrací stejná témata, traumata, fascinace, postoje a po několika takových absolvovaných debatách (zvláštně důležité je při tom slyšet jazyk, kterým hosté hovoří!) začne člověk získávat chatrný obraz o kulturních a společenských souvislostech té které literatury. To je k nezaplacení, opakovaně vidět a slyšet, jak křehce prožívají Skoti svoji vzájemnost s Angličany, jak provokativní je pro zbytek Španělska katalánská vůle k samostatnosti, jak stigmatizovaní si připadají Poláci svojí bigotností… 

Jakou národní literaturu byste na MAČ doporučil vy?
Maďarskou, protože je blízko, takže ji nikdo nezná. A pak nějakou skandinávskou, aby se nám narušil stereotyp, že Skandinávci jsou jen velkovýrobci detektivek.

Měla by na MAČi více hrát hudba, divadlo...?
Myslím si, že je toho tak akorát. Občas je některý večer jiný a zaplať pánbůh za to, ale těžiště festivalu spočívá ve čtení textů a zmíněném rozhovoru s posluchači. Má to svoji dostředivost a napětí, většinou to nenudí ani neotravuje. Loni dokonce jeden gruzínský autor četl jenom dvě minuty, neboť se domníval (mylně!), že gruzínský jazyk je pro publikum rušivý, a poté odešel ze scény a nechal návštěvníky pouze číst přeložený text promítaný na plátno před nimi. Byla to zvláštní situace hromadného čtení – lidé jako v kině společně sledovali text a tiše si četli, moderátor posouval stránky… Prvních několik minut působilo nečekaně komicky, naprosto nehlučná produkce paradoxně namáhala soustředění. Později se lidé začetli, nevědomky zrytmizovali své vnímání a po čtvrt hodině vznikl zvláštní čtenářský organismus, v němž bylo cítit nezvyklé, vzrušující napětí.