Petr Borkovec: Idylický venkovský ráz Mokropes mě pokaždé zaskočí
Petr Borkovec se narodil v roce 1970 v Louňovicích pod Blaníkem a je překladatelem a básníkem a výrazným promotér současné poezie. Je také jeden z prvních výherců Ceny Jiřího Ortena (za rok 1995) či německé Ceny Huberta Burdy (2001). Jeho básně vyšly ve většině evropských jazyků.
Básník debutoval v roce 1990 sbírkou intimní lyriky Prostírání do tichého, pak se pustil do „slavné“ Poustevny, věštírny, loutkárny a ohňostroj jeho poezie vrcholí oceňovanou sbírkou Ochoz, za kterou získal Cenu Jiřího Ortena.
Následují další sbírky a Borkovec má řadu přátel ve své generaci a kritiků v ekipě básníků starších. „Borkovec je obratným akrobatem na laně poetické zkratky,“ napsala Barbora Gregorová. Když vyšla jeho sbírka A.B.A.F, vešlo se do ní jen dvanáct textů. „Při srovnání s Polními pracemi si nelze okamžitě nepovšimnout, že občasná hravost a efektnost (které v dřívější sbírce plnily nezastupitelnou funkci) zde ustoupily jisté zádumčivosti a s ní spojené metaforické hloubce,“ napsal Ladislav Nagy.
Borkovec se později usadil v poetické stáji Fra a ve stejnojmenné kavárně organizuje básnické večery. A básník se stal výrazným kulturním dramaturgem. „Celá generace publikující po roce 2000 je silná. Samostatná. Za posledních deset let se zvedla celá kultura veřejných čtení. Cítím taky, že se autoři vzájemně víc podporují, je víc malých nakladatelů, kteří vydávají básnické debuty. Jestliže se mluví o novém nádechu české poezie, podepisuju to,“ poznamenal autor v jednom rozhovoru.
„… básníci umí mluvit k věci, pokusit se představit veřejné čtení poezie jako vitální událost. Média a škola s oblibou pěstují ohledně poezie různorodá pohodlná klišé, živí v lidech představy o básnících jako unikavých snílcích nebo sociopatech s klinickou depresí. Anebo představují poezii jako klubovou záležitost, co se chcípácky plácá vedle zdravé a moderní prózy. To je dnes úplně mimo.“
Poslední sbírky Petra Borkovce nesu ohlasy míst, kde žije, vyplynulo v rozhovoru s autorem v černošském zpravodaji. „Oblíbená černošická místa a situace se za těch patnáct let prostřídala, ale dají se vystopovat, protože ve všech sbírkách, které vyšly po roce 96, jsou básně z Černošic a o nich; jedna kniha je černošické krajině věnována skoro z poloviny. Stačí to projít: vlak Smíchovské nádraží–Černošice; noční jízdy pantografem; socha fauna v jedné zahradě; tenisové kurty u řeky a údery, které se nesou přes řeku; lávka a zeleninové zahrady chatařů pod ní; zazimovaná chatařská kolonie; zamrzlá Berounka a břehy pozorované z prostředku řeky; změněné řečiště po záplavách; zahrady vil se starými manželskými páry pracujícími na záhonech; samozřejmě přívoz a idylický venkovský ráz Mokropes, který mě pokaždé zaskočí atd.“
