Internet je dobrý nástroj, ale k rozvoji osobnosti příliš nepřispívá

Michaela Rožnovská natočila pro www.mac365.cz sérii rozhovorů při příležitosti Měsíce autorského čtení 2018 v Ostravě. Vyzpovídala tureckého hosta literárního maratonu jménem Behçet Çelik. Autor povídek, prozaik a esejista se narodil v roce 1968 v Adaně a je to vystudovaný právník. Svoji první povídku publikoval v devatenácti letech v nejstarším tureckém literárním časopise Varlık (Přítomnost).

Jeho povídky jsou jazykově i obsahově úsporné, mistrovskou hrou s náznaky a zhušťováním významu dokážou i na malém prostoru vyjádřit to, co rozsáhlejší próza. V roce 2009 Çelik publikoval svůj první román, nazvaný Dünyanın Uğultusu (Hukot světa).

„Věřím, že literaturou lze prohlubovat schopnost empatie. Literatura pomáhá propojovat naše příběhy s příběhy lidí kolem nás. Nastavuje nám zrcadlo. Když sledujeme cizí příběh, zabýváme se tím i sami sebou. A to není málo,“ říká autor.

V rozhovoru odhalil, že autor nesmí podlehnout jakémukoliv vnějšímu vlivu či tlaku. „Každý umělec má svůj pohled na svět, ale ten by neměl podléhat momentálnímu režimu, či nastavení ve společnosti a nikdy by se umělec neměl stát nástrojem propagandy,“ varoval Çelik.

Přestože patří k vyzrálým spisovatelům, nezapomíná na dobu, která pádí kupředu. I zde je však opatrný s hodnocením. „Internet má jistě svůj veliký vliv na společnost i na umění, ale znám literaturu a spisovatele, kteří nejsou ve své tvorbě vůbec poznamenání současností. Je to možnost, jak se informovat, z tohoto pohledu je internet výborný nástroj,“ poznamenal.

Hledá pochopení i u mladé turecké kultury. „Mladí spisovatelé v sobě mají svobodu, a to je jejich velký přínos. Mladí lidé žijí ovšem hodně virtuálně, což má vliv na formování jejich osobnosti a jejich individuality, a to je zřejmě věc, která přirozenému rozvoji osobnosti příliš nepřispívá,“ podotkl prozaik a esejista.

V esejích se dotýká současnosti, kterou ovšem nahlíží historickým kontextem. „Žijeme jak na Západě, tak na Východě a současně nežijeme ani na Západě, ani na Východě. Skutečnost, kterou bychom měli přijmout, je přitom jednoduchá: tak jako v Turecku existují generace, které přijaly západní kulturu i způsob života, žijí zde i lidé, pro něž je cestou kultura a životní styl náležející Východu. Na druhou stranu to ale zase tak jednoduché není: převážnou většinu občanů Turecké republiky tvoří ti, kdo v různém poměru přijali zvláštnosti jedné či druhé kultury. Když to zkrátím, nic takového jako typický obyvatel Turecka neexistuje. Vyskytuje se zde nekonečné množství jeho variant,“ napsal autor v eseji, který o prázdinách vytiskl časopis Respekt.